Všechny nemoci světa mají jedno společné.

Omezení.

Nemůžeme chodit, nemůžeme se hýbat, nemůžeme sportovat, nemůžeme dýchat, nemůžeme polykat, nemůžeme jíst (vůbec nebo jen něco), nemůžeme na slunce, nemůžeme ven, nemůžeme ukázat tu a tu část těla, nemůžeme to přečíst, nemůžeme spát, nemůžeme mluvit, nemůžeme otěhotnět, nemůžeme ani "to" před otěhotněním, nemůžeme být bez léků a bez kontrol... 

až nakonec nemůžeme ani vstát z postele (a do Pelhřimova je to daleko). 

Každému jednomu fyzickému omezení předchází omezení na úrovni našeho způsobu myšlení a vnímání sebe sama ve vztahu k sobě, k druhým, k celému světu.

Jsou to naše naučené vzorce myšlení a programy mysli založené na nedostatku a omezenosti, jejichž esence je ukryta (a zrcadlena ) v každé nemoci.