Plnotučná odpověď...
  Narodíte se se zvýšenou citlivostí, hypersenzitivitou neboli vysokou mírou empatie, takže jste od malička jiní. Víte to o sobě a není snadné vůbec nic. Školka za trest, škola hrůza. Rodiče vás mají rádi, ale nerozumí vám, podobně jako většina ostatních. Vaše schopnost vnímat, váš šestý smysl, v kombinaci s vaším bohatým vnitřním světem a obrovskou vnitřní hloubkou a touhou po pravdě z vás dělají někoho výjimečného. Takže divného, říkáte si. Nenormálního. Pocity nedostatečnosti a nehodnosti vůbec existovat se narodily spolu s vámi a stávají se společným jmenovatelem všech dalších nasedajících traumat a zranění, která vás životem provázejí. Ale jinak nadané dítě, říkají o vás. Učit se je snadné, chodit do školy těžké. Šikana, posměšky, vyčlenění z kolektivu, málo kamarádů, fyzická somatizace. Přesto nějak vyrostete, dospějete, a víte, že půjdete na medicínu, to je taky jasné odjakživa. Středobod vašeho života. Vaše cesta. Od malička jasná věc, nikdy nebylo jiné volby. Medicína bylo vždy nejkrásnější slovo. Později se k němu přidalo slovo Vědomí, které božsky rezonovalo ve vašich uších, a bylo dostatečným důvodem vybrat si jako profesní obor neurologii. Jediné slovo. Konečně jej více pochopím, říkáte si. Jenže ouha, nic z toho se neděje. Medicína pro vás dostatečně uspokojující odpovědi nepřináší, spokojuje se s faktem, že voda teče z kohoutku, tam se přece voda bere. Ale vy tušíte, že existuje větší příběh o vodě, že pravda o vodovodním kohoutku je jen malá vyseč z celého koloběhu vody v přírodě, a nic menšího než tohle pochopit vám nestačí. Kontext všeho, ne subatomizaci vodovodu. Proto nakonec zavrhujete i možnost vědecké cesty zkoumání vědomí, a musíte jinak.
  Kde ostatním končila cesta poznání odpověďmi z tlustých odborných učebnic, ta moje měla teprve začít. Připadala jsem si jako Siddhárta, který jediný z početné řady šramanů nenásleduje vznešeného Buddhu v jeho dokonalé nauce, ale vydává se osamocen na svou vlastní cestu za poznáním osvícení, za jeho prožitím zevnitř. Forma bez obsahu nestačí.
   A tak jsem pochopila, že moje cesta povede mimo oficiální systém, do kterého nejsem schopna se natvarovat, a už vůbec ne jej jakkoliv reformovat či měnit. Odcházím dříve než mě přesčasy a byrokracie převálcují. Nechápete, proč se to děje, že se to vůbec děje, ale děje se to. Vaše vysněná životní cesta se rozpadá ještě dříve než vůbec začala. Rozpadlo se ve mně vše, kým jsem se do té doby cítila být.
  Takže začínáte znovu, od sebe. Iluze normálnosti, kterou jste si tak pečlivě léta snažili pěstovat, abyste konečně zapadli, nyní padá definitivně. Kdo taky proboha sekne s medicínou. Už nikdy nebudete stejní jako doteď. Shodou náhod někde narazíte na kurz terapie s latinským (mým doktorským uším stále blízkým) názvem kraniosakrální terapie, a než vám dojde, kam jste se to vůbec přihlásili, už se vezete ve vlastních očistných procesech uvolňování bolestí tak hlubokých, že jste neměli ani tušení, že si v sobě takovou zátěž ze zapomenutého dětství vůbec nesete. Opět se děje něco, čemu nerozumíte. Nicméně jste na cestě, jste na kurzu, něco se započalo, a vlastní hojení je v běhu. Očista je to kolikrát zdlouhavá a těžká, ale nakonec přece transformující, velká a těžko vměstnatelná do slov. Mění se něco uvnitř vás, bolest se mění v úlevu, temnota ve světlo, co bylo odděleno se začleňuje. Postupně, během měsíců a let, během každého jednoho uvolněného traumatu. A proces nekončí v cíli, pouze se otvírá nový prostor pro další dění. Pro život. 
   Zkrátka, stačí několik let a troška práce na sobě, a vy najednou víte, rozpomínáte se, že je to právě tento proces navyšování Vědomí na cestě celkového Vzestupu Země, kvůli kterému jste jednoduše tady, a který jste celou svou bytostí chtěli na kolektivní i individuální úrovni katalyzovat. Svou pouhou přítomností živit. Poprvé v životě ve svých rukou držíte formu i obsah - terapii, která je smysluplná, hluboká, pravdivá a čistá. Nádherná. 
  A má cesta jako světlonoška pokračuje dál stejně jako rozpomínání se a probouzení se.
  Tak to tedy je.

  Zároveň s tím vším jsem matkou dvou dětí, často protivnou a sprostou a v nervech. Vím, jak vypadá afekt i marnost nad marnost.  Nemám ráda a nevedu small talk. Mám ráda hudbu, RnB, hiphop i folk. Tanec je pro mě vášeň, naučit se shuffle dance mám na pořadníku. Pohyb a sport jsou mou životní nutností. Pokud zrovna nepracuji či neběhám kolem dětí, tak nejpravděpodobněji běhám někde po kopcích, horách, lesech i městech, silnicích i trailech, jen tak i závodně, a ideálně s mapou a buzolou v ruce. V neposlední řadě mám ráda krásno a pletu svetry.